neděle, června 17, 2012

Knižní hlídka: Watching the English

Nikdy nevíte, kdo vás pozoruje a co z toho vzejde. Lidé, kteří se svého času omlouvali roztržité ženě, která do nich vrazila v rušné nádržní hale, nebo na kterou se velmi ošklivě mračili, když v supermarketu předbíhala ve frontě nemohli tušit, že jsou účastníky terénního antropologického výzkumu. Snad se alespoň dobře pobavili, když se jim dostala do ruky knížka Kate Fox Watching the English. Fox ve vlacích, na nádražích, v hospodách, na dostizích, rozhovory a pozorováním hledala odpovědi na otázky, jaké jsou charakteristiky typicky anglického chování, jaké má pravidla a proč tohle všechno bývá mnoha cizincům právě tak nesrozumitelné, jako je to pro Angličany tak běžné, že všechny ty podivné věci dělají a rozumí jim bez přemýšlení.

Ačkoliv je v případě Fox sociální antropologie dědičným rodinným postižením (její otec byl význačným sociálním antropologem a Fox mu úspěšný přenos profesionálního postižení oplácí vyprávěním několika milých rodinných historek) a v jejím případě dlouholetou profesí zahrnující spoluřízení menší výzkumné organizace, knížka kterou o Angličanech a anglickosti není suché a žargonem prolezlé učené pojednání. Naopak, je velmi vydařeným příkladem jejího vlastního zjištění, že Angličané prostě nedovednou a nemohou mluvit bez toho, aby jejich hovor nebyl protkán humorem a vtipem, přinejmenším alespoň (sebeironií).

Angličany popisuje jako plemeno postižené trvalou a prakticky neléčitelnou společenskou ne-snází (dis-ease). „Dům je to, co má Angličan místo sociálních dovedností“, opakuje několikrát autorka. Samozřejmě, Angličané jsou také féroví, skromní (protože na to mají spoustu pravidel a zvyklostí a aby člověk nebyl za chlubila musí zvládnou jemné umění sebeironie), a zásadně nepředbíhají ve frontách. Autorka podotýká, že zkoumání pravidel stání ve frontách-- a zejména pak jejich porušování…v zájmu výzkumu samozřejmě—bylo nejnáročnější částí jejího výzkumu. Zřejmě ještě horší, než sbírání podkladů pro kapitolu o sexuálním chování: o té se jeden z jejích respondentů prý vyjádřil „to bude dvacet prázdných stránek, eh?“. Kvůli své ne-snázi potřebují Angličané pro většinu mezilidských kontaktů a společných činností pomůcky a usnadňující prostředky. Což je podle autorky důvod proč v anglickém životě hrají tak významnou roli puby, jakož i sdružení, kluby a další organizace, které Angličanům umožňují velmi dobře předstírat, že se sdružují a scházejí kvůli jakékoliv užitečné a zajímavé zálibě nebo pořádní čehokoliv a ne proto, aby se, podle řady přesných a nepsaných pravidel věnovali běžným mezilidských kontaktů. Ostatně v oné ne-snázi má svůj původ i počasí jako první předmět konvesace. Značný prostor věnuje autorka také jedné u největších anglických posedlostí. Jsou v ní tak nevědomky vycvičení až je jim to trapné, ale kolikrát si nemohou pomoci. Řeč není ani o honu na lišku venkovských vyššíh tříd, ani hromadnému opíjení na rychlost, jímž nechvalně prosluli mladí lidé z městského prostředí nižších tříd. Jde prostě o jemně vyladěný radar, podle kterého Angličan na potkání zařazuje lidi do jejich společenských tříd. Ne podle příjmu a profese, ale podle téměř všeho ostatního. Přízvuk, slovník, styl a značky oblékání, vybavení obýváku a vzhled zahrady, to všecho člověka spolehlivě zatřídí. A autorka si s velkou chutí užívá rozpaky a úzkosti, kterými trpí zejména obyvatelé různých poschodí střední třídy, aby totiž nebyli zaměňováni se svými sousedy o patro níž—a nešetří je za skřípání zubů směrem k těm o patro výš. Její potměšilost se jí občas nevyplatí. S gustem líčí návštěvu u jednoho člověka z vyššího středu střední třídy, který měl na zahradě trpaslíka—známý to indikátor spíše nižších příček společenského žebříčku. S potměšilostí sobě vlastní podrobila onoho nešťastníka jemnému výslechu o důvodech výskyty řečené zahradní ozdoby. Zpochybnění pevnosti svého třídního postavení nesl chlapík těžce a odsekl, že je to „přece zjevně ironický trpaslík“. Autorka nevypadá, že by ji příliš zdrtil výsledek jejího výzkumnického zápalu. „Není velkým překvapením, že nás od té doby nepozvali.“

Přidává také jeden příklad kreativnějšího zacházení s pravidly anglického chování. „České lvy hledejte na poličce na toaletě v přízemí,“ by mohl znít český ekvivalent jejího zjištění. Tam totiž podle ní Angličané často ukládají diplomy a ocenění, které získali. Pravidlo zachovávat zdání velké skromnosti a nechlubit se svými dovednostmi a úspěchy velí používat v souvislosti s s nimi sebeironii a odbývání. V hovoru to, s vrozeným stylem anglického humoru, jde většinou celkem dobře, když se člověku zadaří. Co ale s plaketou a diplomem. V obýváku by to bylo okázalé, to tedy nejde. A kam jinam skoro určitě hosté při návštěvě půjdou? Když jsme u toho, přítomnost a zejména obsah hromádky, ba někdy i poličky s čtivem u toalety je prý také poměrně solidní třídní indikátor.

Od autorky, která své dvě předchozí knihy věnovala výsledkům pozorování lidí kolem dostihů a pravidlům chování v pubech (opět na základně rozsáhlého pozorování) lze očekávat, že nepředloží suché akademické pojednání. Bystrost a vtip i sebeironie (je to přece Angličanka) jsou ovšem nadprůměrné a pomáhají překonat i jistou míru pakování, která v druhé polovině knihy narůstá s tím, jak autorka vysvětluje aplikaci již dříve zjištěných pravidel na další oblasti života a chování. Vedle dobré zábavy nabízí příležitost Angličanům lépe porozumět a místy se podivovat, nejsou-li Češi náhodu v některých ohledech jejich bratranci.

pondělí, června 06, 2011

Čtenářův lament: Pyramidy, obři a zaniklé civilsace

Knihu Rosy de Sar a Jaroslava Růžičky Pyramidy, obři a zaniklé vyspělé civilizace u nás lze chápat pokus dokázat a vysvětlit, že rčení, že jsme jen trpaslíci žijící na ramenech obrů, je nutno brát přinejmenším na Znojemsko doslovně. Je to pokus fatálně neúspěšný, těžko pochopitelný a nejhlubší dojem, který v čtenáři zanechává je směr rozpaků a zahanbení v zastoupení.

Jediné, co je na knize v pravdě originální, je smělý a masivní přenos několika „záhadologickým“ témat a konceptů na úzce regionální úroveň. Pravděpodobně je to však současně důvod, proč kniha vyznívá plytce, mělce a místy až bizarně.

Než autorka (za většinu výkladu v knize je zjevně zodpovědná Rosa del Sar, Jaroslav Růžička přispěl zejména svou technickou části v druhé polovině dílka) může odhalit úžasnou utajenou minulost Znojemska, musí samozřejmě odhalit, že všechno je jinak.

Geologové, paleontologové, darwinisté i archeologové jsou vyřízeni sérií salv shromážděných na nemnoha stránkách jako nedovtipní dogmatikové, kteří ještě nepochopili, že život je jinde. Bohužel i laický čtenář může po troše zamyšlení zapochybovat o pevnosti argumentace, která mu má doložit například pomýlenost geologického dělení času. O tom, že geologové svá období roztahují přes zbytečně a nesmyslně dlouhé úseky ho mají zřejmě přesvědčit zejména úvahy jednoho či dvou kritiků, kteří triky a hloupost geologů prohlédli.

Oni bystří muži totiž byli původním vzděláním stavaři a znalost různých procesů, k nimž dochází třeba při zrání betonu a zasychání omítek je dovedla k brilantním závěrům o tom, kterak různé horotvorné procesy a další příslovečně věkovité děje vůbec nemusely zabrat tolik času. K myšlenkovým vrcholům jednoho z mistrů zednické geologie lze nejspíš řadit úvahu, že extrémní nárůsty hladin moří mohly způsobit nikoliv ledovce masivně tající na konci některé z ledových dob, ale proces tuhnutí hornin, jehož obdobu zná právě každý zedník: totiž rosení omítek zasychajících na stěně – a jestliže pouhá tenká vrstva omítky na zdi při tuhnutí uvolňuje vodu, co se pak musí dít v prudce tuhnoucích skalních masivech? Autor těchto řádek se obává, že volně převyprávěná úvaha není dokladem smělého a svobodného ducha a mimořádně kritického myšlení, ale spíše čímsi mnohem podobnějším řekněme předvědeckého magického uvažování a především příznakem snad až jaksi trvale pozměněného stavu vědomí.

Geologická předehra ovšem tvoří teprve základ pro hlavní konstrukci knihy. Materiál pro ni autorka podle všeho čerpá zejména ze dvou knih, které se podle jejich reprodukovaných tezí jeví především jako kompiláty směsky extrémně alternativních koncepcí dějin Země. V zásadě jde ale o koncept cyklických globálních katastrof a obnov života a lidských civilisací. Strůjcem katastrof je zejména desátá planeta, která sama měla začít existovat a v intervalu několika tisíciletí poté Zemi škodit následkem kosmické války před tuším stovkou tisíc let, kdy vznikla jako zbytek mnohem větší planety onou válkou zničené. Při svým průletech měla například postupně zničit civilisaci Atlantidy, zemi Mu a ledacos dalšího. Přežívání a obnově civilisací v mezidobí napomáhaly vyspělé civilizace, které se včas stihly skrýt do podzemí, případně nad oběžnou dráhu, i když v druhém případě je možné, že svou ruku, nebo jiný výčnělek, přiložili k dílu příslušníci mimozemských civilizací.

Teprve po tomto vpravdě kosmickém expozé nastává ono zmiňované překlopení či vtištění obecných alternativních koncepcí života, vesmíru a vůbec do jednoho velmi konkrétního a velmi běžného koutu světa. Totiž Znojemska, které má sice významnou prehistorii a pozoruhodnou historii, ale dosud jaksi nedosahovalo globálního věhlasu a kouzla kupříkladu starodávných mezoamerických civilizací. To se očividně naši autoři rozhodli napravit.

Přichází se dvěma tezemi. Jedna říká, že právě kvůli zmiňovaným cyklickým pohromám docházelo k častějším a masivnějším pohybům populací po celé planetě. To je v zásadě jediná konstrukce, která vysvětluje motivaci ke srovnávání staveb mezoamerických kultur s udávanými nálezy na Znojemsku. Jak ještě uvidíme, obsah a způsob oněch komparací vykazují jistou podobnost s citovanými vhledy stavařů do mechanismů geologických procesů.

Druhá teze pak tvrdí, že civilizace známá (ve své poslední fázi) jako Velká Morava má zřejmě historii sahající do hloubky několika tisíciletí. Měli ji tvořit lidé původním domovem kdesi v okolí Černého moře a jejich kultura měla být v kontaktu již s prvotním křesťanstvím (jež měly do zdejšího kraje, aby bylo alternativnímu bontonu učiněno zadost, přinést jakési Ježíšovy apoštolky) což se mimo jiné projevilo tím, že Velká Morava používala syrský letopočet. A z něj je zase nutné přepočítat známá historická data, abychom viděli, že je Velká Morava starší, než se dosud jevila.

Spojitost mezi oběma tezemi je podle všeho mimořádně volná. V zásadě se zdá, že civilizace mezoamerického typu se na Znojemsku usadila nejméně o jednu globální katastrofu dříve, než nositelé kultury, již posléze známe jako velkomoravskou. Z celého výkladu mimochodem není příliš zřejmé, zda je Znojmo spíše jakousi výspou oné pradávné a daleké civilizace nebo spíše sondou, čekající na další rozšíření (v takovém případě jest nám doufati, že ono čekání na další pilné badatele potrvá nejméně do další globální katastrofy při průletu desáté planety kolem roku 2666).

Pokud jde o Znojmo a Znojemsko, dozvídáme se od autorky, že většími a menšími pyramidami je město a jeho široké osolí poseto. Dvě nachází pod Šobesem, jeden z posvátných okrsků lokalizuje na Kraví horu atd. Ostatně znojemská rotunda má tu čest stát přímo na vrcholu jedné z pyramid. Pak se má samo sebou, že ji autorka považuje za mnohem starší, než se běžně udává (a kamennou lavici v ní částečně doloženou bere za podnět ke srovnávání s kruhovými stavbami Indiánů kmene Hopi) . Geniálně prosté je pak vysvětlení, proč zdejší pyramidy dosud nikdo nerozeznal a nepopsal. Jednak byly poničeny jednou z předchozích globálních katastrof, která mj. měnila tok řeky Dyje a jednak je umní dávní stavitelé v zásadě nadstavovali na rostlé skály způsobem, který autorka právě nachází u mezoamerických kultur.

Povahu používané komparativní metody doložme jedním příkladem. Miskovité prohlubně v kamenech na Heiligerstenu nedaleko Hnanic odpovídají obdobně upraveným kamenům na plochém vrcholu jisté jihoamerické pyramidy. Naši badatelé detekují, že Heiligerstein je vrcholem jedné z dalších pyramid v Podyjí. (Detekce se provádí horizontální olovnicí technikou jíž autor říká gravitačně-interkační. Výstupy z ní badateli mají umožnit nacházet jednak zaniklé nebo pod zemí skryté objekty, či „energetické stopy“ po nich. Z výkladu není někdy zřejmé, zda popsaná zjištění reprezentují „detekovaný“ stav, nebo jeho řekněme rekonstrukci v podobě oněch „stop“). Existují archeologická zjištění o prohlubních (byť jsou ve své většině interpretovány jako kůlové jamky) pod podlahou znojemské rotundy, která stojí na vrcholu jiné pyramidy. Rotunda je tedy mnohem starší, než se uvádí. Autor těchto řádek se obává, že způsob skládání a potvrzování argumentů může ve čtenáři budit dojem, že jejich původce skutečně dosáhl trvale pozměněného stavu vědomí.

Autoři se takový stav ostatně pokouší u čtenáře vyvolat snad nejběžnější technikou „záhadologické“ halucinogenní hypnózy – totiž rychlým komíháním mihotavých „utajovaných nálezů“ před nosem (a očima tedy ) laskavého čtenáře. Nejprve se totiž dvakrát nebo třikrát dozví, že v detekovaném podzemím prostoru pod rotundou leží devatenáct osob s křížky na prsou a dvacátá leží uprostřed (jinde v textu je samozřejmě pohozena zmínka, která má vést k úvaze, že je pod rotundou nakonec přece jen pohřben sv. Metoděj). Poté se dozví o poněkud vědečtějších metodách zkoumání prostorů pod rotundou georadary, ba dokonce vrtech pod podlahu rotundy. Následuje ovšem nevyhnutelný popis vyhýbavosti a klamání ze strany oficiálních míst a vědců. Je-li čtenář již hypnotizovaný, možná mu unikne, že si autoři v takto konkrétním případě uchystali velice pohodlnou únikovou cestu. Oficielní mlčení má totiž dle jejich důrazného naznačování souviset s tím, že ony detekované prostory měly být poškozeny nebo vykradeny někdy ve dvacátém století. Zmíněná detailní detekce by pak patrně měla zachycovat právě spíše „energetickou stopu“, než co jiného. Ani to samozřejmě osobě nacházející se v „záhadologickém“ stavu vědomí nebrání proměnit se ve veverku v kole a a roztáčet do nekonečna otázku co a proč oficiální místa pod rotundou tají.
Jak možná z výše uvedeného i plyne, obrázek veverky v kole je bohužel pro celé dílko poněkud příznačný. Autorka vyčítá omezenost a zaslepenost konvenční vědě. Výklady, které sama sestavuje jsou ovšem spíše než průlomové fatálně zpřelámané. Použitá srovnávání zdiva z vykopávek středověkého kostela, znojemské rotundy či skal v Podyjí se stavbami a pyramidami v Jižní Americe, se bohužel víc než projev bravurní erudice jeví jako pohled turisty listujícího fotografiemi z nejexotičtější dovolené jeho života. Turisty, kterému pak při procházce Znojmem běží hlavou sny o pohádkové velikosti a pradávné slávě. V horším případě pak o svém dychtivém pachtění za pohádkovým zlatem a přízračnou slávou dalekých věků začne psát.

úterý, května 31, 2011

Knižní hlídka: King's Speech



„Když dojedli (skoro), přišel Proslov. Většina přítomných byla teď ovšem ve snášenlivém rozpoložení, v oné blažené fázi, kterou nazývali „docpávání“. Usrkávali oblíbené nápoje, uždibovali oblíbené lahůdky a zapomínali na své obavy. Byli připraveni vyslechnout cokoli a jásat po každé větě. „Moji milí,“ začal Bilbo, povstávaje. „Slyšte! Slyšte!“ volali a opakovali to tak, jako by se jim ani nechtělo uposlechnout vlastní výzvy.“ (J.R.R. Tolkien: Společenstvo prstenu)

Snad to za to mohou stranické sjezdy a mrtvolní papaláši, snad je to i něco jiného, v každém případě je ale zřejmé, že už ani netušíme, jak přirozené, žádané a důležité může být řečnické umění a jak běžně jej mohou lidé ovládat i vyžadovat.

Jistě od idylického venkovského pantáty při oslavě jeho význačných narozenin a od skutečného krále v čas skutečné krize se žádala jiná řeč, ale od obou se čekalo, že povstanou a začnou mluvit. Byť by krále trápila věčná hrůza z rozhlasového mikrofonu a ústa a jazyk mu svíral letitý handicap.

Oskarový snímek King's Speech svým vyprávěním silného příběhu ledasjakému divákovi divákovi důrazně přiblížil , že král Jiří VI. nebyl jen panovníkem, který stojí za zmínku pro prostý fakt, že byl otcem přítomné královny a manželem ikonické královny Alžběty, královny matky.

Stejnojmenná knížka Marka Loguea a Petera Conradiho lze po shlédnutí filmu velmi doporučit jako doplňkovou četbu. Už proto, že film nabízí skutečně velmi silný příběh, ale blíže pochopit jej dovoluje právě knížka pojatá zčásti jako životní příběh Lionela Loguea a zčásti jako životopis Alberta, vévody z Yorku a posléze krále Jiřího VI. prostřednictvím jeho proslovů a bojů se sebou samým o vlastní řeč.

Je zajímavé, že navzdory širšímu časovému rámci knihy zůstává Lionel Logue přinejmenším od chvíle, kdy se z rodné Austrálie dostává do Londýna a začíná posléze pracovat na překonání řečových vad vévody z Yorku do jisté míry v pozadí děje či přinejmenším stojí krok stranou od svého osudového pacienta. To ale současně znamená, že příběh vévody Alberta a zejména krále Jiřího vidíme z dosti zvláštního pohledu jeho čím dál četnějších a posléze čím dál kritičtějších řečnických povinností.

Přesto knížka nabízí další podněty k úvahám, které podněcuje už filmový příběh a jeho vyprávění. Jak tvrdý a tíživý může být úděl krále? Mohou nároky královského úřadu člověka pobízet nebo spíše deptat? Lze se královské odpovědnosti spravedlivě odřeknout? Řadu z nich pobízí samozřejmě už je porovnání voleb a postojů Edwarda VIII. a Jiřího VI. První úřad a službu, pro které vyrůstal a byl připravován snad ani nepochopil a možná ani nevěděl, v čem vlastně selhal. Druhý přijal povinnost, kterou nechtěl, pro kterou nevyrůstal a s jejímiž nároky musel bojovat, navíc v době, kdy každá zkouška byla několikrát těžší, než kdy dřív. Snad mu i vzala nějaké roky, ostatně muž, který mu pomohl stát se vládcem vlastních úst a řeči, ho nakonec přežil, byť byl o nějakých dvacet let starší. A kdybychom hledali v celém příběhu nějakou jemnou ironii a snad i suchý anglický humor možná stačí podívat se na Albertovu choť. Právě kvůli zdráhání přijmout břímě odpovědnosti člena královské rodiny si vévodu z Yorku ani nechtěla vzít. Snad tušila, že je ponese dobrých osmdesát let, z toho padesát jako vdova a královna matka.

Knižní King's Speech zajímavě a užitečně dokresluje drama velkých dějin Velké Británie ve druhé světové válce poutavým pohledem z nezvyklého úhlu jedněch malých dějin a člověka, který nenápadně, leč významně přispěl k tomu, jak ony velké dějiny musel spolutvořit poté, co do nich byl jednou slabostí vehnán a s druhou musel dlouho bojovat pokaždé, když otevřel ústa.

čtvrtek, května 05, 2011

Knižní hlídka: George Weigel: The End and The Beginning



Jan Pavel II. se chystal podruhé do Polska. Psal se rok 1983 a polská tajná služba přemýšlela, jak nevítaného hosta znectít. Mezi jiným vymysleli následující pikantní skandalizaci slavného rodáka. Udělají falešný deník jedné zesnulé zaměstnankyně Tygodniku Powzsechnego, ve kterém se bude lze dočíst, že s onou manželem opuštěnou ženou měl blízký vztah krakovský arcibiskup Wojtyla a že to byl vztah daleko přesahující pastorační péči. Dotyčný padělek pak chtěli podstrčit do bytu jednoho krakovského kněze a intelektuála, kde ho pak měla policie najít při nějaké šťáře. Jak řekli, tak udělali. Jenže jejich plán havaroval krátce poté, co se skupině tajných policistů povedlo falešný deník podstrčit na místo určení. Přesněji, havaroval důstojník, který operaci velel. Grzegorz Piotrowski byl tou dobou navíc opilý, jak zákon káže. A nenapadlo ho nic lepšího, než si na „běžné“ policisty, kteří ho po nehodě vyšetřovali otvíral pusu ve stylu „víte, kdo já jsem?“. Celou operaci jim přitom vyslepičil a plán i díky tomu selhal. Kupodivu to ale nebyl konec Piotrowského kariéry u tajné služby. Ten začal o rok později a měl se tragicky zapsat do moderní polské historie. Byl to totiž právě tenhle důstojník, kdo velel skupině, které jedné říjnové noci zastavila auto kněze Jerzyho Popieluzska. Tělo populárního kazatele, spolupracovníka Solidarity, našli po čase v řece Vistule, zjevně ubité k smrti. Když se pak o další tři roky Jan Pavel II. do své rodné země vydal po třetí, měl na programu i návštěvu u mučedníkova hrobu.

To je jeden z mnoha příběhů a souvislostí, které čtenář najde v knížce George Weigela The End and the Beginning. Weigel věnoval Janu Pavlovi už jeden objemný svazek důkladně zpracované biografie Svědek naděje, o kterém jsem jednu recenzičkunapsal před tuším deseti lety. Papežův životopis dovedl do sklonku devadesátých let a pak ještě krátce po volbě Benedikta XVI. vydal knížku God's Choice, ve které se přirozeně věnoval hlavně úplnému konci Wojtylova pontifikátu a okolnostem a souvislostem volby Josefa Ratzingera na Petrův stolec, nicméně určité první hodnocení a ohlédnutí, které se dalo považovat za jakýsi doslov k monumentálnímu Svědku naděje kniha samozřejmě obsahovala.
Weigel ovšem očividně chtěl svou kroniku dovést do konce. Loni na podzim proto věnoval polskému papeži ještě jeden pětisetstránkový svazek. A není to, dlužno říct, nějaký účelový recyklát sepsaný s vyhlídkou na zobchodování blížící se beatifikace. A to přesto, že autor opět věnuje téměř polovinu knihy době před začátkem Wojtylova pontifikátu, kterou již záslužně a obsáhle pojednal ve Svědku naděje. První část knihy je totiž zejména studií o snahách polských, sovětských a dalších tajných služeb působit proti polské církvi a posléze proti Wojtylovu pontifikátu. Opět se samozřejmě vrací i ke své časté kritice „Ostpolitik“ Pavla VI. a kardinála Casarolliho, což je dlužno říci téma, které středoevropský čtenář vítá s potěšením, že americký autor má zrovna tento vhled do oné doby.
Úvodem uvedené epizody jsou jen malou ukázkou materiálu, který Weigel zpracoval a pojednal. Dočteme se o tom, kam až sahaly kontakty ovládané východními rozvědkami ve Vatikánu a jak, přinejmenším za Pavla VI. například vatikánský státní sekretariát (ministerstvo zahraničí) dvakrát nedbal na ochranu proti nenechavým rukám slídícím po různých dokumentech. Dozvíme se také o tom, že působení tajných služeb neneslo významnější výsledky prostě proto, že kupříkladu jejich analytikové navyklí myslet v mocenských schematech prostě nedokázali rozeznat a pochopit, čemu mají u protivníka věnovat pozornost.
K zajímavým poznatkům z druhé části, věnovanému soumračným letům pontifikátu, jistě patří to, že Velké Jubileum roku 2000 bylo zřejmě dlouho osobní vizí a projektem Jana Pavla, ke kterému musel papež své spolubratry v biskupské službě svým přesvědčením a rozhodností tlačit, mnozí si totiž něco takového nedokázali představit, nebo si alespoň nedokázali představit, že by to mohlo dopadnout dobře. Samotné stránky věnované jubilejnímu roku jsou pak, možná nevyhnutelně, trochu slabší protože se místy mění v katalogy událostí. Místy hodně popisné, ale místy též působivé je pak líčení posledních papežových měsíců, pro které si Weigel vhodně vypůjčil označení „poslední encyklika“.
Závěrečná část knihy pak předvídatelně patří hodnocení osobnosti i pontifikátu Jana Pavla II, včetně selhání, slabostí a nedostatků. Jak je typické pro autory se známým a pevným ideovým a názorovým ukotvením, klade Weigel v kritice důraz zejména na oblasti, které tvoří výjimky z jinak velmi širokého názorového souznění. Je proto vůči papeži a jeho kurii citelně kritičtější například v některých otázkách mezinárodní politiky, zatímco v případě letitých a zuřivých půtek například ohledně liturgie a dalších církevních záležitostí je buď v kritice mírnější, nebo papeže spíše hájí.
Celkem vzato, podobně jako Svědek naděje není ani The End and the Beginning žádná levná hagiografie, ale kus poctivé badatelské práce. To, že si autor papeže velmi váží a je vůči němu loyální jej samozřejmě nijak nediskvalifikuje, s ohledem na častou, prudkou a zaujatou kritiku, která Jana Pavla II. stíhala, je tomu snad spíše i naopak.
Ze tří lidí zmíněných úvodem dnes žije (zřejmě) jen jeden, ten nejméně známý. Grzegorz Piotrowski byl za vraždu Jerzy Popieluska odsouzen na pětadvacet let už v roce 1985, později mu amnestie trest snížila na o deset let. Z vězení vyšel v roce 2001 a nakolik lze rychlým pohledem do internetových zdrojů zjistit podílel se na propagaci jakéhosi antiklerikálního magazínu. Ubitý Popielusko i po v dlouhém utrpení vyzkoušený Jan Pavel II. došli v rozmezí několika měsíců cti oltáře a církev je počítá mezi své blahoslavené. Poučení a poselství z jejich života a služby, které odkázali mimo jiné říká, že dokud člověk žije, je naděje i na to, že celý příběh skončí jednou dobře i pro takové lidi jako byl Piotrowski. A četba takových knih jako jsou oba díly Weigelova životopisu Jana Pavla II. pomáhá se o svědcích naděje mnohému naučit i pochopit.

sobota, listopadu 27, 2010

Knižní hlídka: Peter Seewald, Benedikt XVI. Light of the world

Knížka, která ještě před vydáním způsobila jistý rozruch kvůli čím dál směšnějšímu fetišismu některých médií ohledně prezervativů, není popravdě řečeno žádný unikátní průlom. Německý novinář Peter Seewald a Josef Ratzinger, tehdy kardinál a prefekt Kongregace pro nauku víry již spolu vedli dva knižní rozhovory. A dva knižní rozhovory vydal za svého pontifikátu už Jan Pavel II., s italským novinářem Vittorio Messorim, který zas připravil ještě před Seewaldem vůbec první rozhovor s Ratzingerem.


Oproti Messoriho rozhovorům s Wojtylou Seewaldova kniha jednu novinku a dost důležitou přináší. Messori vedl s Janem Pavlem rozhovor korespondenční, Seewaldovi věnoval Benedikt po šest dnů hodinu denně v přímých hovorech během letního pobytu v Castel Gandolfu. Ostatně pokud se nemýlím, stejně vznikaly i oba předchozí rozhovory. Na okraj možmá můžeme zmínit i to, že první rozhovor vedl Seewald s Ratzingerem jako člověk, který se s církví prakticky rozešel. V mezičase, než zasedli k přípravě druhé publikace Seewald do plného společenství církve vrátil.


Je možná až příznačné, že první pozornost rozhovor Light of the World získal absurdně reportovanou odpovědí na otázku ohledně používání kondomů a prevence AIDS. Svou roli v tom možná sehrálo podivné počínání vatikánských polooficiálních novin L Osservartore Romano, které zveřejnily první, a velmi krátké ukázky, z knížky ještě v době, kdy pro ostatní platilo embargo. Agentury se toho, ke své vlastní chronické ostudě, okamžitě chopily a začaly vydávat zprávy s hloupými titulky a pochybným obsahem. Jelikož byl zrovna víkend, zůstaly všechny první reakce prakticky na internetových katolických médiích a spřízněné blogosféře. Vatikánská tisková služba byla, tradičně, nápadná svou nepřítomností.


Příznačné je to proto, že minimálně v otázkách Petera Seewalda, je tendenční, nekompetentní a někdy i unfair přístup médií k záležitostem církve a samotného Benedikta, jedním z leitmotivů celé knihy. Možná i proto některé jeho otázky připomínají malé přednášky právě v tomto duchu, zřejmě a snad i užitečně pro poučení čtenáře, který církevnické záležitosti sleduje právě jen z médií. Seewald se k tendenčnímu či rovnou útočnému postoji médií vrací, když se papeže ptá na skandály s pohlavním zneužíváním a jejich tutláním, na aféru kolem sejmutí exkomunikace z tradicionalistického biskupa Williamsona a koneckonců i na mediální kondománii, která naposledy se vší ošklivostí a zlobou propukla při papežově návštěvě v Africe.


Rovněž zřejmě s pomyšlením na čtenáře formovaného mainstreamovými sekulárními médii a naplňovaného prozatím především duchem doby klade Seewald otázky ohledně globálních změn klimatu, ekonomické nezodpovědnosti vyspělých zemí nebo třeba celibátu či předmanželského sexu.


Zajímavé je, že Seewald klade otázky často velmi naléhavým tónem, což je někdy jistě novinářská technika, někdy snad i projev osobního zaujetí. Rozhodně tím ale vesměs dává vyniknout svému protějšku. Benedikt ve svých odpovědích působí velmi klidně, uvážlivě a především ukazuje často hlubší pohled na daná témata, než je ten, který diktují mediální hesla a zkratky.


V reakci na otázku o změnách klimatu například přichází u úvahou nad vývojem ideje pokroku, chápaného ve smyslu rostoucího vědění a z něj plynoucí rostoucí moci člověka a jeho schopností rozumět světu a měnit jej. Poukazuje na to, že takto chápanému pokroku chybí zřetel k dobru. „Tak zní otázka: Co je to dobré: Kam má vědění vést moc? Jde jen o kontrolu a řízení jako takové—nebo si musíme i klást otázky o vnitřních standardech, o tom, co je dobré člověka a pro svět? A to s, myslím, dostatečně neděje. Výsledkem je to, že etický aspekt, jehož významnou částí je zodpovědnost vzhledem ke Stvořiteli, byl do značné míry vynechán. Když pak něčí vědění posouvá dopředu toliko jeho moc, stává se takový pokrok vskutku velmi destruktivním,“ říká v rozhovoru Benedikt.


Rozhovor vhodně načrtává i Benediktovu osobně lidskou či řekněme soukromou tvář. Dozvídáme se kupříkladu, že mu jeho bývalý lékař nechal nainstalovat rotoped, ale papež ho nepoužívá, protože ho, díkybohu, nepotřebuje. Dočteme se také, že bílou papežskou kleriku nosí i v soukromých chvilkách. „Je to odkaz po bývalém druhém sekretáři Jana Pavla II. Mons. Mieczysławu Mokrzyckym. On mi říkal: „Papež nosí kleriku vždy, a to samé musíte dělat i vy. “ říká k tomu Benedikt. A dozvídáme se od něj i to, že si nechal do svého bytu v apoštolském paláci přestěhovat svou studovnu a knihovnu. Vysvětluje přitom, jak si stůl a první police na knihy koupil v roce 1954 a jak všechny věci v jeho pracovně mají svou historii a jak zná každý jejich kousek.


Lidské pochopení projevuje papež velmi zřetelně i tehdy, když odpovídá například na otázky ohledně rozvedených lidí, kteří uzavřeli nový sňatek nebo ho uzavřít chtějí, případně na otázky kolem předmanželského sexu. Jeho přístup bychom mohli při krajním zjednodušení shrnout do rady: lidi chápat, každou otázku opět nově promýšlet, z učení církve neslevit. Není to přístup „problém vyřešíme tím, že ho zakážeme“ ale spíše: problém nesmlčíme, abychom mohli udělat vše pro pomoc těm, kdo se s ním snaží vypořádat. Nebo bychom to mohli přiblížit tak, že Benedikt nabízí cosi, jako je italská bella figura, ovšem poctivá a vážně míněná. Nejde tedy o to, dělat věci lepší, než jsou pro zachování jakéhosi zdání, ale o to, že vysoké a nepominutelné standardy na lidské jednání jsou slučitelné s vědomím, že člověk jich často neumí nebo nemůže dosáhnout. A Benedikt si dává záležet na tom, aby vysvětloval, že tyto cíle tu nejsou od toho, aby jimi církev lidi deptala, ale motivovala a také zkoumala, jak je má vykládat a aplikovat se zřetelem na lidi, s nimiž pracuje.


Pohled do úvah a hodnocení Josefa Ratzingera po pěti letech na Petrově stolci obsahuje i mnoho dalšího zajímavého například o hodnocení ekumenických vtahů, například s pravoslavím, o vztazích s islámem nebo o nadějném růstu církve mimo Evropu. Celkově je to čtivá a podnětná knížka, která zaslouží i víc než jedno přečtení. A dává jedno poučení. Až se příště zase papež objeví v titulcích, běžte si nejprve přečíst, co vlastně řekl nebo napsal…a pak se běžte pobavit nad tím, co z toho udělaly agentury. Obráceně už to raději ani nedělejte.



Knižní rozhovor Petera Seewalda s Benediktem XVI. Light of the world vyšel koncem listopadu v několika světových jazycích. Anglické vydání obstaralo americké nakladatelství Ignatius.



středa, listopadu 24, 2010

Knižní hlídka: David C. Downing Looking for the King

Je jaro roku 1940 a mladý americký badatel Tom McCord přijíždí do Anglie najít Artuše. Pravého Artuše, muže za legendou. A protože je to mladík vzdělaný, racionální a odhodlaný veze s sebou i detektor kovů. Poprvé ho potkáváme v Glastonbury, jak stojí v troskách opatství a prohlíží si místo, kde prý byl Artuš s Guinevere pochovaný. Potom zajde do opatské kuchyně a tam skoro pokradmu svůj detektor zkouší. Přistihnou ho tam dva nepříjemní a poněkud zlověstně tajuplní chlapíci. Ptají se ho, co tam hledá a co tu vlastně pohledává. Tom vysvětluje svůj plán napsat knížku, průvodce po artušovských místech v Anglii. Těm dvěma to pořád nestačí a pořád chtějí vědět, co přijel hledat. Tomovi se nakonec podaří uniknout. Míří do Oxfordu a odtud jeho cesty spíš než moderní technika povedou sny. A vykládat je budou profesoři Williams, Lewis a Tolkien.

Tak začíná knížka Looking for the King Davida Downinga. Z materiálu, který používá, by se dal napsat historický thriller, špionážní detektivka, nebo paranormální spektákl. Mohl by také přibýt další obraz v galerii hrůzy a nevkusu, která tak utěšeně na Artušově příběhu a legendách o svatém Grálu a Kopí Osudu parazituje.

Downing napsal jiný příběh. Každému čtenáři zřejmě nebude po chuti, někdo u něj usne. Děj uplývá volně a jakoby nikam nespěchal i když malebně pohodlné rozvláčnosti viktoriánských velevypravěčů vskutku nedosahuje, už proto, že knížka patří k těm kratším.

Přesto lze říci, že pokud jde o lákadlo v podtitulu The Inkling Novel, autor tak docela neklame. Dlužno říct, že má za sebou několik knížek o C. S. Lewisovi a na příběhu to je poznat. Slavné literáty tak do příběhu nepřistrčil jen tak, aby nalákal čtenáře, kteří si při pomyšlení na Artuše jen zívnou a při zmínce o svatém Grálu otočí oči v sloup.

O Inklings, kruhu oxfordských donů a jejich přátel, kteří se ve čtvrtek ráno scházívali v zadní místnosti hostince Eagle and Child jinak též „U děcka a ptáka“, se prý říkávalo, že se se tam bavívali tak vesele a hlučně, že z toho okolí mělo dojem, že tam vedou řeči rozverné až košilaté, zatímco oni diskutovali o teologii a mýtech. Downing se onoho ducha a atmosféru pokouší oživit a částečně se mu to daří.

Možná ještě živější, ale pro některé čtenáře hůř stravitelný, je klíčový rozhovor, který s Tomem Lewis vede při procházce kolem Temže. Tedy klíčový patrně pro Toma, pro příběh samotný spíš jen druhotně. A to, jak se rozhovor někdejšího a stávajícího „apatheisty“ vyvíjí se právě některým čtenářům nemusí ani trochu pozdávat, byť by mohli uznat, že i takové věci se mohou přihodit.

Po úvodní epizodě v Glastonbery Tomovy další badatelské cesty neřídí jeho plány, ale sny jeho mladé krajanky Laury Hartman, kterou náhodou potká v oxfordském knihkupectví. Zavedou je ke keltskému kříži, do trosek starobylého opatství a hrobu anglického krále či do staré stodoly. Dlužno dodat, že Downing si tu možná trochu tropí šprýmy z častého typu sexy učence s (někdy) ocelovými svaly a jeho neméně sexy parťačkou. Odhlédneme teď od toho, že naše dvojice při výpravách po Anglii nocuje nejen v oddělených pokojích (přece jen jsou teprve čtyřicátá, že), ale dokonce každý v jiném hostinci Ale Tom se prostě v ženských zoufale nevyzná a nerozumí jim, ať je to Laura nebo i malá Priscilla, která Tomovi a Lauře přijde otevřít, když jdou na návštěvu k Tolkienovi. A o tom, kdo v té badatelské dvojici šéfuje (a nejde jen o ty sny, kolem kterých se příběh točí), zda je to pan autor nebo slečna asistentka lze mít také své pohybnosti, ostatně pěkně vypointované v samotném závěru.

Průvodci, kteří se Tomovi a Lauře pomáhají ve snech, jejich významu a legendách, které je obklopují, vyznat, jsou dva z Inklingů Charles Williams a Tolkien. Právě kapitoly s Williansovou přednáškou a poté rozhovorem s Tomem a Laurou mohou být místy, kde čtenář méně snášenlivý vůči poněkud teologičtějším pasážím může knížku zahodit. Je ale ostatně varován předem Lewisem a navíc ta kapitola není dlouhá. Naproti tomu návštěva u Tolkiena je jednak mile vylíčena, jednak je jejich hovor spíše historické povahy. Nadto, mluvíme-li o Kopí Osudu a legendě, která je obestírá, a ještě ke všemu ve čtyřicátém roce v Anglii, pak je to epizoda střídmá, až je to osvěžující. Dozvíme se, že kopí, které probodlo Ježíšův bok na kříži, se posléze stalo jednou z nejslavnějších relikvií křesťanstva spojovanou s vojenskou nezdolností jeho držitele. „Rozhodně věřím podání evangelia. To ostatní jsou prostě tradice. A můžete jim věřit tak moc, nebo tak málo, jak chcete,“ říká Tolkien svým hostům. Jak to s tradicemi a skutečností dopadne, se čtenář dozví v jednom z mála vskutku dramatických momentů v závěru knihy.

Na konci knížky Tom svého průvodce ještě nedopsal, ale Downingův příběh může čtenáře lákat k tomu, aby si do itineráře své příští cesty do Anglie připsal dvě místa, která by ho asi jinak nenapadla. Vesničku Gosforth na severozápadě Anglie, v Cumbrii s jejím vikingským křížem--a tak lákavě popsanou scenérii kopcovité cesty k ní—a opaství v Malmesbury, to zas na jihozápadě, ve Wiltshire. I kdyby jen proto, že do Glastonbury jezdí každý a opatství na kopci, byť pobořená uchovává paměť na prvního „krále vší Anglie“ Athelstana a jednoho z nejstarších anglických historiků Williama z Malmesbury.

Celkem vzato je http://www.ignatius.com/Products/LFK-H/looking-for-the-king.aspx>Looking for the King příjemné a podnětné počtení. A setkání s Inklingy v hostincích, doma i při procházce za městem docela zajímavá. Knížku vydalo americké nakladatelsví Ingatius a je dostupná i jako ebook (Pro ty, kdo to zajímá: Ignatius své elektronické knihy prodává bez DRM a lze je stáhnout v obou nejrozšířenějších formátech: epub a prc, nemluvě o tom, že oproti některým nepoučitelným velkým nakladatelským domům nastavuje cenu ebooku rozumněji).

pondělí, listopadu 22, 2010

Knižní tipy: Paul Badde: Face of God

„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi…“ Není dnes mnoho skandálnějších výroků. Tedy skandálnějších v tom původním slova smyslu slov, které vyvolávají všelijaké pobouření a hněv. Lze si představit skandál ještě větší? Možná ano a Paul Badde, italský zpravodaj listu Die Welt je mu na stopě. O svém pátrání podal v těchto dnech zprávu v knížce Face of God.

Skandální jsou na té knize dvě věci. Není to thriller, ale vážně míněná zpráva a pak především obsah té zprávy. V odlehlém městečku v abruzzských horách vystavují na oltáři závoj zachycující Ježíšovu autentickou tvář. Jestliže představa vtěleného Boha narozeného v zastrčeném Betlémě a zabitého se zločinci nejpotupnějším způsobem na popravčím vršku před jeruzalémskémý hradbami je pobuřující, pak to další co následuje, že totiž tenhle Ježíš do tří dnů vlastní moc vstal z hrobu… a nechal za sebou obraz své tváře, to už skoro nejde vystát.

Badde se chopil obtížného úkolu o tomto přesvědčení svém a dalších lidí uceleně promluvit. Jeho zpráva může docela zaujmout a pobídnout k úvahám. Vypovídá o díle či relikvii pozoruhodné ceny a významu, který patrně poroste. K ztotožnění manoppellského obrazu s nejvznešenějšími a nejstarobylejšími památkami na Ježíše a jeho umučení zatím především pobízí, prozatím je ovšem zcela neumožňuje.

Zřejmé je jedno. Nejpozději počátkem sedmnáctého století a možná o století dříve se v kostelíku kapucínů v Manoppellu objevuje zvláštní obraz. Na velmi jemné až průsvitné látce je zobrazena Ježíšova tvář. Přinesl ji podle místního podání neznámý člověk, který ji předal zdejšímu knězi a hned odešel. Legenda implikuje, že šlo o anděla, pohled do historie podivuhodných cest divotvorných obrazů jej spojuje se zloději. Zloději, kteří nebyli žádní troškaři. Zloděj, nebo třeba anděl, který obral zloděje, měl totiž do zapadlého městečka v kopcích donést roušku Veroničinu nebo přesněji Vera Eikon (pravý obraz) Ježíšovy tváře uchovávaný a vystavovaný ve svatopetrské basilice v Římě. Ta ovšem v době, kdy se má obraz objevit v abruzzských kopcích, prochází historickou (či osudovou, při pohledu na dějiny západního křesťanstva) proměnou – starobylou konstantinovskou basiliku střídá v podstatě nám dnes známá stavba započatá papežem Juliem II. V jednom ze čtyř monumentálních pilířů stojících kolem baldachýnu nad hrobem sv. Petra je pro Veroniku a další z nejdrahocennějších relikvií zbudována nová bezpečnostní schránka. Brzy nato se ale Veronica vytrácí z veřejné úcty a stává se jakoby skrývaným pokladem. Implikace je poměrně zřejmá. Skrývání prý, soudí příznivci Svaté Tváře (Volto Santo) z Maoppella, zakrývá dávnou krádež.

Santa Veronica Ierusalemita není jediným obrazem svého druhu. Obrazů tváře Kristovy, vesměs velmi starobylého původu máme několik, logicky vesměs východního původu. Ostatně tak, jak Západ zná jímavý příběh Veroničny roušky, má Východ svůj Mandylion tedy divotvorný obraz Ježíšovy tváře získaný od Ježíše či jeho učedníků králem mezopotamské Edessy.

Pohled do bohaté historie křesťanské ikonografie a víry s ní spojené je možná tím, co je na Baddeově knížce nejpodnětnější pro každého čtenáře, který si ji dovede přečíst bez hněvu, leč se zaujetím. Ukazuje totiž na jeden výrazný prvek ve vytrvalé křesťanské tradici, která začíná svým způsobem nápadnou zmínkou o rubáši a roušce odložených v hrobě opuštěném vzkříšeným Ježíšem, pokračuje přes podání o Mandylionu a Veronice a končí u obrazů Ježíšovy Tváře, mnoha jejích odezev v křesťanském umění a u Turínského plátna. Všechny ty prvky se kříží a vzájemně ovlivňují a občas není zřejmé, jestli nevystupuje jeden artefakt pod více jmény a podobně.

Vzhledem k tomu, že prameny k jednotlivým obrazům či relikviím připomínají, když budeme velmi mírní, ponorné řeky, jsou samozřejmě všechny další vývody ohledně jednoho konkrétního obrazu, kterému spolehlivá dokumentace před šestnáctým stoletím chybí, založeny na jakémsi skoku víry. Tím nechci říci, že Badde skáče nějakého dětinského panáka, podotýkám jen tolik, že k spolehlivému určení předmětu tak jedinečného je potřebí ještě mnohé další práce.

Co lze z jeho výkladu mít za dosti spolehlivě doložené je to, že Volto Santo z Manoppella není žádná tuctová mazanice vystavovaná prohnanými pupkatými preláty za účelem oblbnutí a odírání chudých mas (kdyby to snad kdysi měl být podnikatelský záměr tamních kapucínů mezi nejlepší stovku podobných projektů, kdyby je nějaký Forbes měřil, by se s ním v západním křesťanstvu –a možná ani v samotné Itálii--nedostali).

Začíná to už samotnou látkou obrazu. Podle Badda se totiž jedná o drahocenný byssus (anglicky taky mussel silk), velmi jemnou a tenkou látku utkanou z vláken získávaných z některých druhů měkkýšů, přesněji z vláken, kterými se příslušné mušle přichytávají ke dnu. Potvrzuje mu to alespoň žena ze Sardinie, snad poslední z těch, kdo umění byssus tkát ovládají.

Badde dále zdůrazňuje, že na tuto látku, vzhledem k tomu jak je tenká a jemná, nelze malovat. Upozorňuje také, že na plátně nejsou ani badatelné stopy pigmentu nějakých barev, zřejmé rozhodně je, že v přímém světle je plátno spíše průhledné a jakoby bezbarvé, což odpovídá zajímavým a zvláštním vlastnostem „mořského hedvábí“ –a současně to také odkazuje k výše zmíněným obrazům, z nichž některé jsou označovány za acheiropoieta (rukama nezhotovené).

Autorův závěr je, že manoppelský obraz skutečně rukama zhotovený není. Jeho výklad zní, že to není ona legendární rouška Veroničina (i když plátno použité podobným způsobem nachází v látce uchovávané v Oviedu). Vidí v něm závoj, který možná Maria z Magdaly položila na Ježíšovu tvář, těsně před tím, než byl uložen do hrobu. Obraz tak podle něj mohl vzniknout při události zmrtvýchvstání, odkazuje přitom na zjištění, že tvář na obraze přesně odpovídá tváři z Turínského plátna, s tím rozdílem, že na rubáši je obraz negativní, kdežto na závoji positivní. Podotýká také, že tvář z obrazu je již tváří „velikonoční“ tváří Ježíše vzkříšeného.

Knížka končí připomínkou návštěvy Benedikta XVI. v Manoppellu v září před čtyřmi lety. Nemyslím, že by byla potvrzením všech či kterýchkoliv závěrů propagátorů úcty manoppellské Volto Santo. Spíš a v tom s autorem souhlasím víc, než v jiných konkrétních věcech, v ní lze myslím vidět dvojí poukaz na klíčové prvky živé křesťanské tradice. Jedním je důležitá role obrazů pro víru stojící na svědectví o živém a vtěleném Bohu a druhým důsledky této víry pro život na ní založený. O Boží Tváři a dychtění po jejím spatření čteme už ve Starém zákoně a Nový zákon ji ukazuje a svědčí o ní, ústy těch, kdo ji viděli a dotýkali se jí. Ona už totiž nepřebývá v nepřístupném světle ale je součástí a projevem onoho podivuhodného „sebezmaření“, které Ježíš podstoupil, když přijal lidskou přirozenost, tělo a tvář. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ je věta, která má velké a praktické důsledky. Jednak pro umění (a pro podstatnou chybnost všech obrazoboreckých vášní, pokud nejsou jen více čí méně spravedlivým hněvem nad nezřízeností či nevkusem), ale také pro praktický život. Je-li náboženství založené na poselství o vtěleném Bohu prakticky nutně spojené s ideou obrazů, pak je ještě podstatněji spojeno s učením o člověku stvořeném k Božímu obrazu a na tom založeném jednání. A právě o tom Benedikt v Manoppellu mluvil, když zmiňoval „zkušenost pravých přátel Božích, svatých, kteří v bratřích, zejména těch nejchudších a potřebných, poznali a milovali tvář Boha, o níž dlouze a s láskou rozjímali v modlitbě.“ A o čemsi příbuzném svědčí patrně i manoppellský obraz sám. Ti, kdo jej viděli víckrát, nebo déle při některém z tradičních procesí, mluví o tom, že je jaksi neuchopitelný či proměnlivý v tom, jak se při pohledu jeví, ať co rysů vzhledu nebo do dojmu, který pohled Tváře v tom, kdo se na ni vyvolává.

Knížku Face of God vydalo minulý měsíc americké nakladatelství Ignatius a je dostupná i v elektronické verzi.

Co to ten papež vykládal, aneb od titulků ke zdrojiVe středu 24. listopadu má vyjít v angličtině a dalších světových jazycích knižní rozhvor Petera Se

Ve středu 24. listopadu má vyjít v angličtině a dalších světových jazycích knižní rozhvor Petera Seewalda s Benediktem XVI. Vydavatel spustil běžnou propagaci včetně publikace lákavých ukázek. Nu a z běžného hype se během víkendu stal legrační mediální cirkus. Klíčové slovo kondom takové věci dovede způsobit a po sto padesáté oživuje úvahu, co koho vlastně doopravdy zajímá. Nicméně zajímavé je myslím právě to, co Benedikt Seewaldovi (v jejich třetím knižním rozhovoru, dva předchozí vyšly ještě v Ratzingerových kardinálských letech ) vlastně řekl. Tady je rychlý překlad a odkazy na zdroj a vydavatele knížky v angličtině.

" U příležitosti vaší cesty do Afriky v březnu 2009 se opět stal terčem mediální kritiky postoj Vatikánu k AIDS. Ve celém světě je dnes pětadacet procent obětí AIDS léčeno a ošetřováno v katolických zařízeních. V některých zemích, jako je třeba Leshoto, ukazuje statistika čtyřicet procent. VAfrice jste prohlásil, že tradiční učení církve je jediným jistým způsobem jak šíření HIV zastavit. Kritici, včetně těch přímo v řadách církve, namítají, že je šílenství vysoce rizikové populaci užívání kondomů zakazovat.

Mediální pokrytí zbytek africké cesty kvůli jedinému prohlášení naprosto ignorovalo. Někdo se mně ptal, proč katolická církev zaujímá ohledně AIDS nerealistický a neúčinný postoj. Měl jsem v té chvíli dojem, že mě skutečně provokuje, protože církev dělá víc, než kdokoliv jiný. A za tímto tvrzením si stojím. Církev je totiž jedinou institucí, která lidem pomáhá zblízka a konkrétně prevencí, vzděláváním, pomocí, radou a provázením. A stojím si za ním také proto, že se jí nikdo nerovná v tom o kolik obětí AIDS, zejména dětí s AIDS, pečuje.

Měl jsem příležitost jedno z takových zařízení navštívit a hovořit s pacienty. To byla opravdová odpověď: že církev dělá víc než kdokoliv jiný, protože nepromlouvá ze soudní stolice v novinách, ale pomáhá svým bratřím sestrám tam, kde doopravdy trpí. Ve své zmíněné řeči jsem nečinil obecné prohlášení o záležitosti kondomů. Řekl jsem jenom, a to způsobilo tak velké pobouření, že problém nevyřešíme rozdáváním kondomů. Je třeba udělat mnohem víc. Musíme těmto lidem stát nablízku, musíme je doprovázet a pomáhat jim a musíme to dělat dříve, než se nakazí, a musíme v tom pokračovat i poté.

Víte, koneckonců, že lidé si mohou kondomy opatřit, když chtějí. To ale jen ukazuje, že samotné kondomy otázku jako takovou neřeší. Sama média mezitím přišla s vlastní takzvanou ABC teorií: Abstinovat-být věrný-používat kondom, kde je kondom chápaný jako ta poslední možnost, když dva přechozí body selžou. To značí, že naprosté soustředění na kondomy ukazuje na banalizaci sexuality, která je koneckonců právě oním nebezpečným zdrojem přístupu, který už sexualitu nechápe jako projev lásky, ale jen jako jakousi drogu, kterou si lidé vzájemně podávají. To je i důvod, proč je boj proti banalizaci sexuality také součástí úsilí o to, aby byla sexualita brána za positivní hodnotu a aby mohla mít positivní účinek na celé bytí člověka.

V případě některých jedinců, například když kondom používá mužský prostitut, to může být prvním krokem směrem k morálnímu chápání a jednání, první předpoklad odpovědnosti na cestě k obnovení vědomí, že ne vše je dovoleno, a že člověk nemůže dělat úplně vše, co by dělat chtěl. Opravdu to ale není cesta, jak se vypořádat s HIV infekcí. Ta může spočívat pouze v humanizaci sexuality.

Říkáte tedy, že katolická církev vlastně v principu není proti používání kondomů?

Nepovažuje to samozřejmě za opravdové morální řešení, ale v tom či onom konkrétním případě se může jednat, s cílem snížení rizika nákazy, za první krok směrem k nějaké jiné cestě, k lidštějšímu prožívání sexuality. "

Výňatek z knižního rozhovoru Ligth of the World německého novináře Petera Seewalda s Benediktem XVI. U příležitosti úterního vydání publikace jej zveřejnil web jednoho z časopisů amerického vydavatele knihy. Knížka je už třetím knížním rozhovorem, kterým Seewald s Ratzingerem vedl. Pvní dva (Sůl země a Bůh a svět), vedl s nynějším papežem ještě jako s kardinálem několik let před jeho zvolením.