Stabat mater

Tizian, Pieta, Gallerie dell'Accademia, Benátky

A ještě známější je patrně Stabat Mater považovaná za jeden z největších latinských hymnů. Je o mladší než Fortunatovy chvály Kříže. Pochází ze třináctého století. Autorství je nejčastěji připisováno Jacaponemu di Todi, někdy též sv. Bonaventurovi, případně papeži Inocenci III.

Stojí Matka zarmoucena, slzy prolévá a sténá u Kříže, kde Syn jí pněl.
Její duši bědující, plnou smutku, bolestící, pronik meč a v hrudi tkvěl
Kterak sklácena je Panna jak je smutná požehnaná, která Boží Matkou jest!
Jak jen lkala, naříkala, Rodička když nazírala na slavného syna trest.
Kdož by mohl neplakati, kdyby viděl Krista Máti v tom ponížení zlém.
Komu srdce nerozdírá, na Matku když Boží zírá, kterak truchlí se Synem!
Pro hřích zrodu svého lidí, Syna na mučidlech vidí, vidí metly, příval ran.
Zří jej zmírat oko Matky, zří, jak opuštěn Syn sladký, zří, jak duši pustil Pán.
Eja, Matko, lásky zdroji, dej mi cítit bolest svoji, dej, bych s Tebou zaplakal
Dej by srdce moje plálo, dej by Boha milovalo, bych si Krista oblíbil.

Prosím o to, Matko milá bys mi rány v srdce vryla, dej, by můj byl Kristův Kříž
Každá rána, jež mu dána, muka Pána, požehnána se mnou, Matko, rozděliž!
Dej mi s tebou slzy líti se Synem dej soustrast míti, dokud budu žíti jen.
Dej mi místo vedle Kříže společenství tvoji tíže, dej, ať sdílím bol a sten.
Panno panen v celém žití nemáš mi již trpkou býti se mnou, Matko, sdílej pláč.
Dej, bych snesl, Pán že klesl k účastenství muk se vznesl sčítat rány dáti rač.
Bych byl ranou syna raněn, Křížem opojen a chráněn, krví Syna očištěn
Zbaven věčných žárů trudu, skrze tebe chráněn budu Matko Páně, v soudný den!
Až mi bude odtud jíti, Kriste rač mi uděliti Matkou palmu vítěznou!
Tělo bude umírati, duši mé pak račiž dáti slávu Ráje blaženou.
Amen.

latinský text http://www.preces-latinae.org/thesaurus/BVM/SMDolorosa.html

Velkopáteční hymny

Giovanni Battista Tiepollo, Kristus nesoucí kříž, S Alvise, Benátky

Hymnus Vexilla Regis (Korouhve královské) napsal básník Venantius Fortunatus (530-690) u příležitosti přivítání relikvie Kristova kříže v Poitiers. V liturgii je používán při nešporách od Květné neděle do Zeleného čtvrtka a o slavnosti Povýšení sv. Kříže.

Korouhve královské jdou vpřed,
kříž září ohněm tajemství;
ten, který stvořil tělo, svět,
svým tělem, přibit na něm, tkví.

Hle, jak až k srdci proniká
zbraň bezcitná a strašlivá!
Z boku se řine s vodou krev
a od hříchu nás omývá.

Nádherný strome zářící,
jejž rosí božské krve proud
za hodna vyvolený jsi
ke svatým údům tvrdě lnout.

Šťastný, že na tvých ramenou
smí cena světa vyseti,
že cítíš tíhu vznešenou;
jež bere kořist podsvětí

Pro slávu spasitelných muk
buď slaven svatý oltáři,
kde Život vytrpěl svůj skon
a smrt nám v život přetváří!

Kříži, jediná naše naděje,
v čas umučení se v nás vryj,
ve věrných milost rozohňuj,
z hříšníků jejich viny smyj!

Trojice studno spasení,
kéž každý duch tě velebí!
Tajemstvím kříže uzdrav nás
a přiveď k slávě na nebi!

Latinský text http://www.preces-latinae.org/thesaurus/Hymni/Vexilla.html


Vexilla Regis zní jako první skladba

Od téhož autora pochází i hymnus Pange lingua gloriosi.

Kříži věrný, ze všech stromů
vzácný strome jediný,
žádný se ti nevyrovná
listím, květem, ovocem.
Blahé dřevo blahým hřebem
blahé drží břemeno.

Opěvujte, ústa, vavřín
v slavném boji získaný,
o skvělém vítězství kříže
pějte slavný chvalozpěv:
kterak Vykupitel světa
obětován zvítězil.

S prarodiči svedenými
Tvůrce soucit projevil:
zakázaný plod když snědli,
a tak smrti propadli,
naznačil, že jiné dřevo
vzniklou škodu napraví.

Toto dílo naší spásy
vyžadoval jistý řád:
vyšší moudrost měla zdolat
zlého škůdce prohnanost,
dát nám odtud spásu, odkud
zloduch zranil praotce.

Když se tedy stanovený
posvátný čas naplnil,
poslán Otcem z věčných sídel,
narodil se světa Pán,
z panenského lůna vyšel
lidským tělem oděný.

Když už víc než třicet roků
Spasitel žil na zemi,
sám se za nás dobrovolně
vydal a byl umučen,
povýšen na dřevo kříže
v oběť jako Beránek.

Latinský text http://www.preces-latinae.org/thesaurus/Hymni/PangeF.htm

Ecce Homo

Hieronymus Bosch, Ecce Homo, Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt


Caravaggio, Ecce Homo, Palazzo Rosso, Janov


Albrecht Dürer, Ecce Homo, dřevoryt


Quentin Massys, Ecce Homo, Dóžecí palác, Benátky



Tintoretto, Ecce Homo, Scuola Grande di San Rocco, Benátky


Tizian, Ecce Homo, Prado Madrid


Juan de Valdés Leal, Ecce Homo

"Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší.  Jak mnozí ztrnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli. Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova?  Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.  Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.  Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.  Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.  Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.
 Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu.Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. "Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.  Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky." On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných. (Iz 52, 13-15; 53, 1-13)

Eucharistické hymny sv. Tomáše

K liturugii Zeleného čtvrtku patří i eucharistické hymny sv. Tomáše Akvinského.


K svátku tajemnému
1. K svátku tajemnému vroucně přistupujme,
z hloubi duše k němu píseň zanotujme.
Starého se vzdejme, všechno obnovujme,
srdce, řeč i skutky změňme.

2. Chvála na památku večeře se vzdává,
když v předvečer svátků beránka Pán dává,
s ním chléb nekvašený, dávno podle práva
v Písmech otcům přislíbený.

3. Když jsou nasyceni jídla tělesného,
Pán jim k podivení dá jíst těla svého:
vlastní rukou láme všem i pro každého
sebe – chléb, jak vyznáváme.

4. Pán dal klesajícím tělo v posílení,
on dal litujícím krev svou k občerstvení.
Tento kalich, praví, je vám pro spasení,
pijte z něho věčné zdraví.

5. Tím je provždy dána svátost Božích dětí;
ke cti Krista Pána, k spáse nám se světí.
Kněžím patří jíst a lidu rozdíleti
tělo Páně v sboru bratří.

6. Z chleba andělského pro lid chléb se stává,
pod způsobou jeho skutečnost je pravá.
Ó div předivoucí: Nejchudším se dává
v pokrm Kristus všemohoucí.

7. Bože trojjediný, z trůnu nebeského
sestup do hlubiny duší lidu svého;
veď nás cestou spásy z kraje pozemského
v světlo své a sídlo krásy.

latinský text Sacris Solemnis viz v odkazu.

A samozřejmě také Pange Lingua, Chvalte ústa.

1. Chvalte, ústa, vznešeného těla Páně tajemství,
chvalte předrahou krev jeho,kterou z milosrdenství
zrozen z lůna panenského,prolil Král všech království.

2. Nám byl dán a nám se zrodil z Panny neporušené,
jako poutník světem chodil, sil zde zrno pravdy své,
skvělým řádem vyvrcholil svoje žití pozemské.

3. Na poslední večer k stolu s bratřími když zasedal,
beránka by s nimi spolu podle zvyku pojídal,
dvanácteru apoštolů za pokrm sám sebe dal.

4. Slovo v těle slovu dává moc chléb v tělo proměnit,
z vína Boží krev se stává. I když Pán je smyslům
skryt, stačí sama víra pravá srdce čisté přesvědčit.

5. Před svátostí touto slavnou v úctě skloňme kolena,
bohoslužbu starodávnou nahraď nová, vznešená,
doplň smysly, které slábnou, víra s láskou spojená.

6. Otci, Synu bez ustání chvála nadšená ať zní, sláva,
pocta, díkůvzdání naše chvály provází. Duchu též ať
vše se klaní, který z obou vychází. Amen

Pange Lingua latinsky opět na Thesaurus Precum Latinarum.

Zelený čtvrtek

Jacobo Tintoretto Poslední večeře





Giovanni Agostino da Lodi, Umývání nohou, Gallerie dell'Accademia, Benátky

Zpátky u stroje

Skoro mě mrzí, že jsem před tak dávnou dobou skončil zrovna příspěvkem s tak drsným názvem i když snad o zajímavém tématu. Nebudu slibovat, že se k němu vrátím, i když se budu někdy muset podívat, kam se věci, a zejména lidé, za těch několik let pohnuly.
Rád bych si zase našel čas na blogování, kterého jsem se tu chvilku dopouštěl. Než se k tomu dostanu, zmíním se o jedné své zálibě ještě starší než blogování, k níž jsem se teď vrátil a blog, nebo spíš jeho snadnou možnost okamžitého zavěšení na internet, mě v ní řekněme podporuje a usnadňuje ji.

Skoro deset let mi tam leží dvě či tři přeložené sbírky esejů. Dlouho mezi nimi byla i Short History of Englad, tu jsem dokončil před pár týdny. Asi proto, že už mi přišlo hloupé, že mi chybí posledních pár kapitol. Už dlouho jsem si také říkal, že když už mám tu nehoráznou drzost zrovna Chestertona překládat, mohl bych se už přitom dopustit snad méně zločinného počínaní a někde si s těm překlady udělat zaslouženou ostudu. Nakonec jsem své šuflátko vysypal a založil cosi mezi blogem a sbírkou překladů pod snad přiměřeně skromným názvem Drobnosti z Chestertona.
Možná sem občas podotknu pár poznámek k tomu, co zrovna překládám, nebo o tom, co jsem už přeložil. Zatím je podotknu, že jednou z věcí, která mě při překládání nepřestává bavit je zjištění, že osmdesát či víc let staré texty a argumenty v tehdy aktuálních polemikách zní dnes snad až podezřele aktuálně. Legrační či mrazivé je pak to, že o dobré polovině z těch, které GKC po právu zesměšňuje dnes téměř nic nevíme - vcelku po zásluze. Jenže to, co oni tehdy jako žhavou novinku hlásali, zvěstují dnes zase jiní a opět jako žhavou novinku.
I proto je snad dobré Chestertonvy eseje pořád překládat a číst.