sobota, listopadu 27, 2010

Knižní hlídka: Peter Seewald, Benedikt XVI. Light of the world

Knížka, která ještě před vydáním způsobila jistý rozruch kvůli čím dál směšnějšímu fetišismu některých médií ohledně prezervativů, není popravdě řečeno žádný unikátní průlom. Německý novinář Peter Seewald a Josef Ratzinger, tehdy kardinál a prefekt Kongregace pro nauku víry již spolu vedli dva knižní rozhovory. A dva knižní rozhovory vydal za svého pontifikátu už Jan Pavel II., s italským novinářem Vittorio Messorim, který zas připravil ještě před Seewaldem vůbec první rozhovor s Ratzingerem.


Oproti Messoriho rozhovorům s Wojtylou Seewaldova kniha jednu novinku a dost důležitou přináší. Messori vedl s Janem Pavlem rozhovor korespondenční, Seewaldovi věnoval Benedikt po šest dnů hodinu denně v přímých hovorech během letního pobytu v Castel Gandolfu. Ostatně pokud se nemýlím, stejně vznikaly i oba předchozí rozhovory. Na okraj možmá můžeme zmínit i to, že první rozhovor vedl Seewald s Ratzingerem jako člověk, který se s církví prakticky rozešel. V mezičase, než zasedli k přípravě druhé publikace Seewald do plného společenství církve vrátil.


Je možná až příznačné, že první pozornost rozhovor Light of the World získal absurdně reportovanou odpovědí na otázku ohledně používání kondomů a prevence AIDS. Svou roli v tom možná sehrálo podivné počínání vatikánských polooficiálních novin L Osservartore Romano, které zveřejnily první, a velmi krátké ukázky, z knížky ještě v době, kdy pro ostatní platilo embargo. Agentury se toho, ke své vlastní chronické ostudě, okamžitě chopily a začaly vydávat zprávy s hloupými titulky a pochybným obsahem. Jelikož byl zrovna víkend, zůstaly všechny první reakce prakticky na internetových katolických médiích a spřízněné blogosféře. Vatikánská tisková služba byla, tradičně, nápadná svou nepřítomností.


Příznačné je to proto, že minimálně v otázkách Petera Seewalda, je tendenční, nekompetentní a někdy i unfair přístup médií k záležitostem církve a samotného Benedikta, jedním z leitmotivů celé knihy. Možná i proto některé jeho otázky připomínají malé přednášky právě v tomto duchu, zřejmě a snad i užitečně pro poučení čtenáře, který církevnické záležitosti sleduje právě jen z médií. Seewald se k tendenčnímu či rovnou útočnému postoji médií vrací, když se papeže ptá na skandály s pohlavním zneužíváním a jejich tutláním, na aféru kolem sejmutí exkomunikace z tradicionalistického biskupa Williamsona a koneckonců i na mediální kondománii, která naposledy se vší ošklivostí a zlobou propukla při papežově návštěvě v Africe.


Rovněž zřejmě s pomyšlením na čtenáře formovaného mainstreamovými sekulárními médii a naplňovaného prozatím především duchem doby klade Seewald otázky ohledně globálních změn klimatu, ekonomické nezodpovědnosti vyspělých zemí nebo třeba celibátu či předmanželského sexu.


Zajímavé je, že Seewald klade otázky často velmi naléhavým tónem, což je někdy jistě novinářská technika, někdy snad i projev osobního zaujetí. Rozhodně tím ale vesměs dává vyniknout svému protějšku. Benedikt ve svých odpovědích působí velmi klidně, uvážlivě a především ukazuje často hlubší pohled na daná témata, než je ten, který diktují mediální hesla a zkratky.


V reakci na otázku o změnách klimatu například přichází u úvahou nad vývojem ideje pokroku, chápaného ve smyslu rostoucího vědění a z něj plynoucí rostoucí moci člověka a jeho schopností rozumět světu a měnit jej. Poukazuje na to, že takto chápanému pokroku chybí zřetel k dobru. „Tak zní otázka: Co je to dobré: Kam má vědění vést moc? Jde jen o kontrolu a řízení jako takové—nebo si musíme i klást otázky o vnitřních standardech, o tom, co je dobré člověka a pro svět? A to s, myslím, dostatečně neděje. Výsledkem je to, že etický aspekt, jehož významnou částí je zodpovědnost vzhledem ke Stvořiteli, byl do značné míry vynechán. Když pak něčí vědění posouvá dopředu toliko jeho moc, stává se takový pokrok vskutku velmi destruktivním,“ říká v rozhovoru Benedikt.


Rozhovor vhodně načrtává i Benediktovu osobně lidskou či řekněme soukromou tvář. Dozvídáme se kupříkladu, že mu jeho bývalý lékař nechal nainstalovat rotoped, ale papež ho nepoužívá, protože ho, díkybohu, nepotřebuje. Dočteme se také, že bílou papežskou kleriku nosí i v soukromých chvilkách. „Je to odkaz po bývalém druhém sekretáři Jana Pavla II. Mons. Mieczysławu Mokrzyckym. On mi říkal: „Papež nosí kleriku vždy, a to samé musíte dělat i vy. “ říká k tomu Benedikt. A dozvídáme se od něj i to, že si nechal do svého bytu v apoštolském paláci přestěhovat svou studovnu a knihovnu. Vysvětluje přitom, jak si stůl a první police na knihy koupil v roce 1954 a jak všechny věci v jeho pracovně mají svou historii a jak zná každý jejich kousek.


Lidské pochopení projevuje papež velmi zřetelně i tehdy, když odpovídá například na otázky ohledně rozvedených lidí, kteří uzavřeli nový sňatek nebo ho uzavřít chtějí, případně na otázky kolem předmanželského sexu. Jeho přístup bychom mohli při krajním zjednodušení shrnout do rady: lidi chápat, každou otázku opět nově promýšlet, z učení církve neslevit. Není to přístup „problém vyřešíme tím, že ho zakážeme“ ale spíše: problém nesmlčíme, abychom mohli udělat vše pro pomoc těm, kdo se s ním snaží vypořádat. Nebo bychom to mohli přiblížit tak, že Benedikt nabízí cosi, jako je italská bella figura, ovšem poctivá a vážně míněná. Nejde tedy o to, dělat věci lepší, než jsou pro zachování jakéhosi zdání, ale o to, že vysoké a nepominutelné standardy na lidské jednání jsou slučitelné s vědomím, že člověk jich často neumí nebo nemůže dosáhnout. A Benedikt si dává záležet na tom, aby vysvětloval, že tyto cíle tu nejsou od toho, aby jimi církev lidi deptala, ale motivovala a také zkoumala, jak je má vykládat a aplikovat se zřetelem na lidi, s nimiž pracuje.


Pohled do úvah a hodnocení Josefa Ratzingera po pěti letech na Petrově stolci obsahuje i mnoho dalšího zajímavého například o hodnocení ekumenických vtahů, například s pravoslavím, o vztazích s islámem nebo o nadějném růstu církve mimo Evropu. Celkově je to čtivá a podnětná knížka, která zaslouží i víc než jedno přečtení. A dává jedno poučení. Až se příště zase papež objeví v titulcích, běžte si nejprve přečíst, co vlastně řekl nebo napsal…a pak se běžte pobavit nad tím, co z toho udělaly agentury. Obráceně už to raději ani nedělejte.



Knižní rozhovor Petera Seewalda s Benediktem XVI. Light of the world vyšel koncem listopadu v několika světových jazycích. Anglické vydání obstaralo americké nakladatelství Ignatius.



Žádné komentáře: